Jana Cernik: Mohu se snadno pohybovat mezi dvěma kulturami – to je různorodost, která mne obohacuje
Jana Cernik, narodila se v Bratislavě, v roce 1973 emigrovala s rodinou do Německa. Tam vystudovala aplikované kulturní vědy. Podílela se na dramaturgii art kina v Hamburku. Pracovala pro řadu německých a českých festivalů a jako redaktorka televizního časopisu. V letech 2002–2013 působila jako ředitelka Českého filmového centra. Od roku 2013 je ředitelkou Německé asociace krátkého filmu AG Kurzfilm.
Pracujete v Německu, mluvíte i píšete česky, Vaše rodina pochází ze Slovenska a z Čech. Jak jste se ocitla za hranicemi? Jaký je Váš příběh?
Narodila jsem se jako dítě českého otce a slovenské matky v Bratislavě. Rozhodnutí mých rodičů opustit tehdejší Československo na začátku sedmdesátých let bylo jasným důsledkem okupace. Cesta nás vedla přes Maroko až do Hamburku. Rodičům bylo přes 40, když se ocitli na severu západního Německa. Jako osmileté dítě jsem se přizpůsobila nejrychleji z rodiny a jako první jsem „zapomněla“ mluvit slovensky. Pamatuji si, že mimo domov jsem žila „německý“ život a ten „slovenský“ se odehrával uvnitř rodiny. Tento dvojitý pocit mě doprovázel až do roku 1990. Potom jsem začala znovuobjevovat svou česko-slovenskou rodinu, další, v té době pro mne zcela odlišný svět. Trvalo několik let, než jsem začala přijímat fakt, ze člověk může mluvit různými jazyky, mít několik domovů a národností, k nimž ho váže emocionální vztah. Po třiceti letech jsem si začala uvědomovat, že žiji v takové pavoučí síti, která se táhne od Bratislavy, přes Prahu a Drážďany až do Hamburku a ve které jsou různě mluvící a myslící lidé, s různými životními příběhy. A můj domov, to jsou tato místa a tito lidé.
Můžete popsat Váš profesní vývoj? V čem spočívala Vaše práce pro České filmové centrum?
V Německu jsem vychodila základní školu, absolvovala gymnázium a posléze vystudovala kulturní vědy. Brzo jsem se zaměřila na film. Ještě během studia jsem pracovala v hamburské kinematéce, pracovala pro různé filmové festivaly a psala pro televizní magazín. V roce 1996 se mi nabídla možnost stáže v pražském Goethe Institutu. To byl pro mne průlom a znovuobjevování toho, co mne celý život neviditelně a nehmatatelně obklopovalo, ale co jsem nikdy doopravdy neznala. Byla jsem velice zvědavá na každodenní život, chtěla jsem vidět a slyšet, jak se žije v Česku a na Slovensku. Asi proto jsem o pár let později přijala nabídku ve svém oboru a začala spolubudovat České filmové centrum, organizaci, která měla za cílpropagovat český film a filmový průmysl především v zahraničí. Bylo to velké dobrodružství. Práce spočívala v klasické propagaci, její součástí bylo vytváření různých katalogů, newsletterů, organizování stánků na filmových trzích, hodně networkingových akcí a komunikace na všechny strany.
Od roku 2013 žijete v Drážďanech. Proč jste si vybrala právě toto město?
Spíš si to město vybralo mne. Jezdívala jsem do Drážďan i předtím a to hlavně, když jsem zatoužila po určité alternativní pestrosti, která tehdy v Praze v této podobě neexistovala. Postupně a přirozeně jsem navazovala pracovní i soukromé kontakty. Důležitou roli hrálo například Kulturní centrum v Řehlovicích, které leží v zapomenuté oblasti severních Čech a bývalých Sudet. Tam jsem se několik let angažovala a tam také jezdívali lidé z Drážďan, z kulturní sféry. A to, že jsem se nakonec přestěhovala do Drážďan, bylo díky konkrétní pracovní nabídce a zároveň mé touze se po jedenácti letech zasepřesunout do Německa. To, že se to sešlo v jednom okamžiku, považuji za velké štěstí. Ale nakonec to byla náhoda.
Myslíte si, že má přeshraniční spolupráce význam? Můžete jmenovat nějaký zajímavý projekt přeshraniční spolupráce, na kterém jste se podílela nebo ho připravujete?
Přeshraniční spolupráce teď není mou hlavní pracovní náplní. Cítím v sobě ale velkou potřebu propojovat, vysvětlovat, poukazovat na věci, jež se liší od těch, které znají lidé v Německu nebo v Česku. Když jsem žila v Hamburku, ve volném čase jsem spoluorganizovala kulturní programy v rámci partnerských měst Praha a Hamburk. Drážďany jsou nejvíce „čechofilní“ město v zahraničí, v kterém jsem kdy žila, a o to více mě práce s českou kulturou těší. V rámci mé hlavní práce, pro Asociaci německých krátkých filmů, která shodou okolností sídlí v Drážďanech a nikoli v Berlíně jako většina federálních asociací, pořádáme již od roku 2011 putovní turné českých a německých krátkých filmů. Letos se bude promítat na celkem jedenácti místech v Německu a v ČR. Na premiéru, která bude 3. listopadu v Drážďanech, přijedou i tvůrci k filmům. Organizujemepro ně setkání, během kterého si vzájemně představí, na čem pracují a jaké další projekty chystají do budoucna. Zároveň jimposkytneme informace o přístupných vzdělávacích programech v oblasti filmu a různých podpůrných fondech, jak v Německu, tak i v ČR. Tohle propojení přes tvůrčí činnost považujeme za klíčové a budeme rádi, když mezi těmito filmaři někdy v budoucnu vznikne nějaká spolupráce.
V čem vidíte výhodu svého československo-německého původu pro to, co děláte? Co tento život, reálně rozkročený mezi dvěma kulturami, navíc poblíž hranic, znamená osobně pro Vás?
Pro mne osobně to znamená, že se mohu snadno pohybovat mezi dvěma kulturami – to je různorodost, která mne obohacuje. Cítím pohraničí jako jeden region - spojující Sasko a severní Čechy - kde se mluví dvěma jazyky. Navíc Drážďany leží mezi Prahou a Berlínem, což jsou zcela odlišné světy. A přitom je to do obou těchto velkoměstpouze dvě hodiny vlakem. Pro mne je v tom určité pozitivní napětí. Směrem do Čech to konkrétně ale také znamená, že se často ocitnu v situaci kulturně-společenského „tlumočníka“. To je někdy výhoda, někdy mě to baví, ale někdy je i docela těžké to vydržet. Hlavně, když se nedaří vyvolat určité pochopeni pro to neznámé. A to platí pro obě strany.
Rozhovor vyšel ve zvláštním vydání Newsletteru ČŠBH u příležitosti mezinárodní konference Networking (novodobé) české diaspory, 2. 11. 2017